Zdál se mi sen, o té staré paní z bazaru. Znovu mi vykládala karty, ale tentokrát, už jsem z ní necítila strach. Dívala se na mne upřímným šedým pohledem, ve kterém nebylo ani památky po strachu a zášti. Pamatuji si úplně přesně co říkala, a pevně doufám, že jedna z událostí, které mi vyložila se nevyplní! Někdo zaklepe na dveře mého pokoje a aniž by čekal na vyzvání, vejde. Sofi, kdo jiný. ,,Máš přijít do kuchyně,“ oznámí mi. ,,Ale mě se nechce,“ zívnu ospale. ,,No, mám ten pocit, že to rodinné shromáždění se týká hlavně tebe,“ usměje se a pokrčí rameny. ,,Cože??,“ vytřeštím oči. ,,A proč? Kvůli čemu?“ ptám se nechápavě. Přemýšlím, jestli nemám nějaký průšvih…Na nic konkrétního však nepřijdu. Zmateně se poškrábu v neučesaných vlasech. Přece jsem nic neudělala, jen jsem nechtěně podpálila Richarda, ale jak by se to…? ,,Sofino, tys jim řekla něco o tom podpálení Richarda?,“ obořím se na ní vztekle. ,,Cože?,“ zaklepe si na čelo. ,,Jasně, že ne! Moje intuice mi říká, že tohle bude něco daleko horšího, než to s Richardem,“ pronese vážně. ,,A co?“ nechápu. ,,To nevím, ale myslím, že se to týká, těch večerních zpráv,“ domnívá se. ,,A co já s tím?“ vykulím na Sofi oči. ,,Já fakt nevím,“ pokrčí bezradně rameny. ,,Ach bože!“ odhodím naštvaně deku a nazuji si papuče. Je mi nějak divně, tohle se mi nelíbí! Když vejdeme do kuchyně, všichni rázem zmlknou, jediná babička se na mne povzbudivě usměje. ,,Tak co se děje?“ sednu si na židli a lokty opřu o stůl. Nikdo neodpoví. A ani po pár vteřinách se zjevně nikdo k ničemu nemá. ,,No?“ rozhodím rukama a opřu se zády o opěradlo židle. ,,Nechodíš večer ven?,“ zeptá se opatrně strejda Filip. ,,Ne“, zakroutím hlavou a čekám na další otázku, která jistě bude následovat. ,,Jasmíno, nám to můžeš říct. Já chápu,že je pro tebe všechno nové a tím pádem i těžké, ale takhle to nejde,“ řekne strejda nervózně. ,,Ale co? Já to pořád nechápu?!“ řeknu rozčileně. ,,Já tomu nevěřím!“ bouchne babička do stolu. Střílím pohledem z jednoho na druhého. ,,Čemu nevěříš, babi?“ Babička se po všech podívá a pak se znovu nadechne k odpovědi. ,,Já nevěřím tomu, že by Jasmínka, ty lidi zabila!“ znovu bouchne do stolu a odejde do svého pokoje. ,,Cože?,“ vydechnu nevěřícně a podívám se na tátu, který za celou tu dobu ze sebe nevydal ani hlásku. Dívá se do země. A pak si spočítám jedna a jedna. Oni si myslí, já jsem ten upír který vraždí ty lidi! Nemůžu popadnout dech! ,,Tati…?“ selže mi hlas. Do očí se mi derou slzy! ,,Jasmi, já ti to přece nemám za zle, ale chápej tady lidi lovit nemůžeš. Chytnou tě a zabijí nás všechny,“ poprvé za celou dobu se na mě podívá. V očích má slzy… ,,Proč bych to měla být zrovna já?!“ zakřičím na všechny. ,,Pokud vím, nejsem jediný upír v tomto domě!“ zuřím. ,,To ne, ale jsi jediná, která v sobě nosí znamení černé luny.“ Tohle znamení měla jen tvá matka, ale ta to být nemohla, je mrtvá,“ ozve se strejda. ,,Tati, Jasmína to nebyla, já tomu nevěřím!“ postaví se za mě Sofi. ,,Všude chodíme spolu, musela bych o tom něco vědět. Dala jsem jí svou krev!“ řekne téměř bez dechu. Všichni zaraženě mlčí. Nastane několika minutové ticho. ,,Dobře, ale kdo to tedy byl? Nám se tomu taky nechce věřit, ale ty lidi na svém krku, nosí tvé znamení. Ano, jsem sice bratr tvé matky, ale já tohle znamení nezdědil. Tvoje matka byla ta nevyšší. Byla královnou upíru,“ vysvětluje mi klidně. ,,Ale já jsem to nebyla,“trvám si na svém. ,,Tak dobře, ale pokud už si okusila krev, dávej si pozor. Určitě víš, jak je těžké udržet svou touhu na uzdě. Své oběti si hledej daleko odsud,“ radí mi. Kývu hlavou na znamení souhlasu a odeberu se do svého pokoje. Když procházím kolem táty, očima mu povím jak mě zklamal. Pohlédne na mě, a já vím, že jsem mu právě dokázala vyslat svou myšlenku. Za tenkými skly brýlí, se mu zalesknou slzy…Je mi to absolutně jedno. Bolí tě srdce? Mě bolí víc! Jsem tak zabraná do svých myšlenek, že málem porazím babičku. ,,Jé, babi, promiň! Nestalo se ti nic?“ ptám se vyděšeně. ,,Nic mi není, Jasminko,“ pohladí mě po vlasech. ,,Neboj se, já tě v tom nenechám. Vymyslím nějaký lektvar, který ti od té prokleté žízně pomůže,“ usměje se. ,,Děkuji babi, jsi hodná,“ řeknu a na pár vteřin zabořím hlavu do její laskavé náruče. Se sklopenou hlavou pokračuji v cestě nahoru. Ve svém pokoji se v slzách zhroutím do postele. Něco mi zašustí pod hlavou. Zvednu se, abych se podívala co to je. Nějaký kus papíru. Druhá strana je červenou fixkou popsána. Když ho otočím, mám pocit, že mi na pár vteřin přestalo být srdce. VYBIRAS SI SPATNE KAMARADKY!!!! Někdo byl v mém pokoji. Rychle vskočím na nohy a rozhlížím se kolem dokola. Vše je na svém místě, okno je zavřené. Žádné stopy. Nic nenasvědčuje tomu, že by se sem někdo násilně vloupal! Už je to přes dvěstě let co mě uvěznili. Pořád cítím, ten hnusný puch a studenou kamennou dlažbu, která mi dlouhá léta sloužila jako postel. Žila jsem se jako ten nejprašivější pes, pod sluncem. Ale jednou za to ONI zaplatí! Pomyslím si a zakousnu se ještě víc do krku starého muže. Za chvíli je úplně bez krve. Odhodím jeho tělo a otřu si stékající krev. Sebrali mi mou malou holčičku, ona byla to nejdražší, co jsem měla! Nikdy jsem jí neviděla, ale naštěstí jsem se dokázala osvobodit. Zapomněli, že mojí kráse nedokáže žádný muž odolat, že je svou krásou dokážu připravit o rozum. Nedokázal odolat ani jeden z Vidoucích, kteří mě ve vězení střežili, abych neutekla. Kdysi to byli andělé, než umřeli. Dokáži a ví mnoho, ale do osudu nesmí moc zasahovat, jen v nejkrajnějších případech. Jeden z nich mi podlehl, ten druhý utekl. Ale zaplatí... zaplatí všichni, tohle je teprve začátek!
